Jdi na obsah Jdi na menu
 


Copak dělají naši pejskové, když je venku psí počasí?

Stále prší a ne a ne přestat, všude mlha, která by se dala krájet jako paštika, vlhko, které nám zalézá pod kožich a bláto, díky němuž nám pořád máčejí nohy ve vaně nebo nás utírají těmi nevábně vonícími hadry, jakoby nestačilo, že už jsme i tak dost promoklí, když má páníček deštník jenom pro sebe.

Jindy se ze všeho nejraději proháníme venku, ale co nadělat, když se tam čerti žení nebo když na nás páníčkové nemají čas, protože mají plno něčeho, čemu se říká práce. Taháme je za nohavice, škrábeme na dveře nebo si zkrátka ke dveřím sedneme a čekáme, zda naše psí oči zapůsobí a zda bude něco dál. Většinou se páníček slituje a vezme nás alespoň na malou procházku.

Po návratu domů se pak hned běžíme podívat k našim mističkám, zda do nich mezitím něco nepřidala panička a pokud ano, zhltneme to natotata a olizujeme se až za ušima. Následuje příjemný odpočinek, který si vychutnáváme nejraději:

 

u topení – Není nad to vyvalit se u kamen a nechat si pořádně nahřát kožíšek. Nejlepší je stočit se do klubíčka u krbu nebo u kachlových kamen, obzvláště když venku lije jako když dvacet pět pejsků čůrá na jeden sloup.

Alternativou například na chalupě, než se kuchyňská pec pořádně roztopí, je báječný přímotop, který vyzařuje světlo a teplíčko jako u moře. Když si k němu lehnu, vždycky usnu jako špalek a zdají se mi sny o tom, jak ležím na pláži, slunce mi příjemně spaluje kožich a slyším, jak voda na břehu šplouchá, zároveň mi trochu svlažuje tlapky. Najednou však můj nos ucítí v dáli grilovanou rybu, nebo že by to byl spíš uzený losos? Možná že to vane z některé zdejších restaurací, a tak se rozeběhnu za vidinou něčeho k snědku, hrom do toho aby to nakonec byl pangasius!

Běhám ale i doopravdy, slyšel jsem to pak od svých páníčků, jak si to tom povídali a smáli se mi – ležím na boku a původně natažené nožičky se mi třepou na koberci, až to vydává patrně roztomilý zvuk. Je to od toho, jak běžím po těch písečných dunách a docela mě to zmáhá. Rybu jsem bohužel nedoběhl, přišla tam kočka a snědla mi ji. Tak na ni štěkám, že je přeci moje, ať mi ji okamžitě vrátí, ale zvuk, který je ze mě vyluzován, připomíná spíš koncert škytavky. Nakonec mě probudily hlasy páníčků, jejichž pozornost se zřejmě soustředila na mě. Nevadí, jde se odpočívat dál.

Výdobytkem dnešní doby je ústřední topení. Vtěsnat se k němu do nějaké skulinky mezi stojanem na televizi a pokojovou rostlinou v květináči nám činí veliké potěšení. Někdy nám naše výška a výška topení dovolí přímo si na něj položit hlavu a využít tak zároveň jeho tepelné i podpěrné funkce.

 

u televize – Sledování televize nás baví stejně jako vás. Navíc vám rádi děláme společnost na kanapi, když nás na oplátku zabalíte do deky a drbete nás přitom za ušima. Pokud se v televizi objeví něco mimořádně zajímavého, jsme však ochotni seskočit z gauče a pronásledovat s hlasitým štěkotem cizího psa, medvěda či koně až za roh obrazovky. Koukáme vpravo, vlevo, no někudy přece utéct musel!

Páníček ale volá „ticho“ a zve nás zpátky na pohovku. Z našeho zásahu zůstanou akorát stopy po vlhkém čumáku na obrazovce.

Nejraději máme Vinnetoua a dokumentární přírodovědné filmy. Nepohrdneme však ani fotbalem, kde sledujeme míček s takovým zaujetím, že se nám hlava otáčí ze strany na stranu, nebo některými reklamami, které disponují pejsky i jinými zvířátky. Příkladem je reklama na tradiční osvěžující nápoj s divočákem, která byla k vidění o Vánocích. Malá holčička jde se svým taťkou do lesa uříznout stromek a během cesty se baví o tom, že chce vidět zlaté prasátko, přičemž ji tatínek nabádá, že musí vydržet do večera nejíst maso (ještě že my pejskové nemáme takovéhle rituály). Věta „Ne ne, já nemusim, já už ho vidim“ a jí předcházející otázka na zahnuté zuby mě svou intonací natolik iritovala, že jsem začal zuřivě štěkat pokaždé, když se tato reklama objevila v televizi. Křičení „Jéééé“ při útěku a spatření divočáka můj štěkot ještě zesilovaly.

Mí páníčkové nevěděli, zda mě mají utišit nebo si zacpávat uši a nechat průchod mé chvilkové agresi. Asi se jim mé vystoupení na druhou stranu líbilo, protože udělali následující pokus: Poslali jednoho z našich členů domácnosti - také holčičku - za dveře, kde věrně napodobovala zvuky a hlasy z reklamy. Normálně jsem jí na to několikrát skočil a zase jsem se pořádně rozštěkal.

Jindy jsem ležel spokojeně v pokoji pod postelí jedné z našich holek, když tu si jedna spustila na internetových stránkách právě tuhle reklamu. Okamžitě jsem vyletěl z pod postele, štěkal a vyskakoval jsem předníma nohama na psací stůl, aniž bych na obrazovku počítače pořádně viděl. Museli mě vyhostit z místnosti, abych se uklidnil a po dvaceti vteřinách na svůj hrozný zážitek střetnutí „tváří v tvář“ s divočákem zapomněl.

Někdy se stává, že to nemusí být vysloveně zvíře, které ve mně vzbudí zájem. Může ho stejně tak vyvolat i člověk lezoucí po čtyřech (lidí tomu říkají, že cvičí) nebo nějaký ošklivý pán v černé kukle, rychle se míhající obrazy nebo podezřelá hudba. Mou pozornost udrží také červená barva.

Když panička vaří v kuchyni, kde máme také televizi, která stojí na kuchyňské lince, někdy mi tam přisune židli, abych mohl sledovat film o leopardech, žirafách nebo o tučňácích. Ze země totiž vidím jen tmavou obrazovku, leda že bych celou dobu panáčkoval. Rád tam sedávám a ledasčemu se přiučím.

V obýváku se mi občas dostává přednostního místa na sedačce, bez dovolení tam však nevyskočím. Když mi páníčkové nedají pokyn, zůstávám raději pod gaučem, kde je takový konferenční stolek s „dírama“, slouží v něm asi jako poličky na ukládání věcí. V některých z nich ale žádné věci nejsou, a tak si do těch spodních volných krásně položím hlavu a pokud zrovna někdo nejde kolem, nic mi nebrání ve výhledu na televizní obrazovku mým „tunelem“.

Když už mě televize přestane po delší chvíli bavit, jdu si sednout do kuchyně k podobnému vynálezu, ve kterém se mi občas hřeje jídlo. Rád sleduji, jak se tam otáčí a přesto, že je v té kouzelné skřínce zavřené, je cítit jeho vůně na sto honů. S potěšením se olizuji, když uslyším zvukový signál.

 

u počítače – Asi jako ostatní pejskové, ani já nejsem takovým fandou internetu a počítačových her ovládajících dnešní člověčí svět. Na co si zbytečně kazit oči? Jednou se mi však stalo, že jsem usnul přímo na klávesnici. Hledal jsem prý nějaké „boudy“ na prodej.

 

v pelíšku – Ačkoliv nám naši páníčkové s takovou péčí vybírají naše pelíšky (počínaje proutěnými koši přes kukaně ve stejném nebo molitanovém provedení až po dřevěné boudy a ohrádky konče), nejraději si náš pelíšek vybereme nakonec sami.

Může jím být například miniprostor mezi stěnou, odpadkovým košem a dřevěnou skřínkou v kuchyni, kde jsme tak natěsno napasováni a tím ideálně zabezpečeni ze třech stran, že k ostražitosti stačí jen ta strana, na kterou máme natočenou naši hlavu. Když se tím směrem ozve něco podezřelého, máme uši našpicované a v tu ránu jsme vzhůru.

Jiným takovým místem je skrýš v knihovně. Její spodní polička je volná a vyhrazená tak pro naše lebedění. Když mí páníčkové koupili knihovně podobnou skřínku, jejíž spodní volně prostupné prostory byly sice menší, přesto jsem se tam nasoukal, hned jak ji postavili v kuchyni pod kalendářem s podobiznami mého plemene. Očividně ji tam neinstalovali kvůli mně, nýbrž pro nějaké věci, které na ni chtěli dávat, ale velmi je to potěšilo, když jsem její dolní část přijal hned od začátku za svou.

Rád lehávám také pod jídelním stolem v kuchyni, kde mám i svůj molitanový pelíšek s polštářem a pod nimi koberec se spoustou hraček. Tam pes nic neprošvihne. Když se jí a někomu ujede ruka, vždycky mu to spadne strategicky připravenému psovi přímo pod nos. Zároveň se tam pes cítí v bezpečí, moc dobře ví, že ho nikdo nekopne, všichni z lásky k němu nohama raději uhýbají, aby měl své pohodlí. Páníčkův problém nastane, když přijde návštěva. Pokud to dobře dopadne a pejskové jí nevadí, strčí pak nohy ke mně do pelechu. Přiznám se však, že raději lehávám na páníčkových nohou, kde si rád i tvrdě zdřímnu.

 

Kromě gauče a jiných vyvýšených míst mě přitahují hromady se špinavým prádlem. Je příjemné se zavrtat do něčeho tak měkkého. Pokud se někde válí ložní prádlo a deky na zemi těsně před praním, vím bezpečně že je to dovoleno. Ale vystačím si i s jednou zmuchlanou dekou nebo malým koberečkem, který někdo zapomněl narovnat, schoulím se na něj do klubíčka, až vypadám o polovičku menší.

Když se v kuchyni vytírá podlaha, panička nahází všechny mé součásti pelíšku na chodbu, aby je pak mohla vyklepat. Než se k tomu však dostane, najde mě obvykle ležet v mém pelíšku maličko zvalchovaném a dočasně přestěhovaném a na chodbu. Nevadí mi to, i kdybych na něm měl ležet před domovními dveřmi. Je to přece můj pelíšek!

Jednou jsem se však pokusil přímo o pelíškový adrenalin. Bylo to na chalupě v létě a venku byla hrozná bouřka, které já se bojím, protože jsem jako štěně přišel do páníčkovy rodiny zrovna na Silvestra, kdy venkovní dělobuchy vystřelovaly stejně jako špunty z láhví od šampaňského, z jehož otevírání mám od té doby také strach (podobné potíže mi dělá deštník, už proto nemám rád psí počasí…).

Páníčkové spali nahoře v podkroví a já byl odsouzen k té přírodní katastrofě v kuchyni. Byla tam obrovská skříň, do které se mi podařilo vyskočit poté, co jsem z ní vyhrabal všechno oblečení. Už přesně nevím, jak se mi to podařilo, ale jak jsem vlezl dovnitř, dvířka skříně se za mnou zaklapla. Ráno vešli první návštěvníci do kuchyně a uviděli na podlaze hromadu hadrů. Pak zavrzala dvířka a já tak trochu radostí vypadl z té skříně, už bylo po bouřce a svítilo sluníčko. Nikdo moc nechápal, jak jsem se tam mohl dostat, natožpak se ve skříni sám zavřít, každý však můj nápad ocenil.

Protože čas od času někam cestuji, zvykl jsem si příležitostně přebývat a odpočívat ve své přepravce, pokud není uklizená ve sklepě.. V přepravce na mě nikdo nemůže, cítím se tam jako v liščí noře, popřípadě jako v té proutěné kukani, ale tady jsem víc schovaný. Když jsem byl malý, dokázal jsem se v přepravce dokonce otočit, kde jsou ty doby, vždyť rostu jako z vody! Možná ze mě bude jednou tak velký chlupatý pes jako je bernardýn nebo zlatý retrívr.

 

na balkóně – Když venku prší, ale je to v létě, dá se i tak docela dobře přečkat ošklivé počasí nebo práce páníčka. Náš balkón je mřížovaný, takže páníčkové mě tam bez obav pouštějí nehledě na můj sebezáchovný instinkt. Prostrčím akorát tak hlavu mezi špricelmi, ale tělo už se tam nevejde, i kdyby chtělo. Pozoruji kolemjdoucí pejsky a rád si na některého zaštěkám. Běhám pak z jednoho konce balkónu na druhý, jen abych pejska udržel co nejdéle ve svém zorném poli.

Závidím jim, že jsou venku a já ne, ovšem jen když je tam pěkně! Však ono se i na mě nakonec dostane a dočkám se té klíčové chvíle, které se říká nandávání obojku. Skáču radostí, páníček tomu sice moc nerozumí, protože mě krotí, aby mi mohl obojek vůbec nasadit, ale co na tom? My se také nevyznáme ve spoustě člověčích věcech.

 

My pejskové máme mnoho míst, kam se můžeme schovat a chrupat, schválně si zkuste spočítat, kolikpak jich máte vy. Trumfnete nás? Obávám se, že ne.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Mail list



Archiv

Kalendář
<< listopad / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 113255
Měsíc: 1130
Den: 31

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA